podruhé a naposledy
Byl chladný večer, v červenci až srpnu. Nářadí i rousnice nachytané vlastnoručně na dvorku tety Milušky byly připravené a nic nebránilo k tomu vyrazit lovit a pak i pouštět ryby. Chybělo už se jen teple obléknout a vzít si s sebou nějaé jídlo a hlavně repelent na hnusně bodavé komáry. Před pravým setměním nás dělila asi tak hodinka. Přijeli jsme k řece, brácha zapálil oheň, děda přichystal pruty a já vzala do ruky repelent. postříkala jsem všechna místa okolo nás a hlavně místa , kde si později sedneme. V autě jsem to taky porepelentovala, ale komáři vytvořili snad nějaké rojení, nebo co. Všechno bylo připravené a na druhém břehu jsem si všimla nějaké židle, kterou nejspíš přinesla velká voda.Nahodili jsme naše rousničky a čekali, co se chytí. Po celý večer a pak i noc jsme nechytili ani tlouště, jako minule. V jedenáct jsme to zabalili, kluci uhasili oheň a teď zbývalo zneškodnit komáry v autě. Všechno proběhlo bez obtíží, až na to, že děda nechtěl objíždět řeku, tak to vzal přímo po louce k silnici. Uviděli jsme dvě cesty. Děda se rozhodl pro tu špatnou a jelikož bylo po dešti, tak nemohl vyjet ven. Prostě jsme zapadli. Děda vylezl ven z auta- zapadl, já vylezla ven- a moje boty ztratily odstín červené. Brácha, aby ctil naši zapadlou tradici, tak také vylezl z auta. Samozřejmě, že se mu stalo totéž, co mně a dědovi. Zkusili jsme jet dozadu i dopředu, tlačit na auto při rozjezdu a Bůh ví jak ještě se z téhle zabahněné rokle dostat. Děda zkoušel najít mobil. Vůbec ho nějaký čas nemohl najít a pak ho našel. Teď jsem už nemyslela na komáry, i když pořádně štípali. Když děda našel mobil, tak byl vypnutý. Nikdo z nás nevěděl, jak se zapíná. Byli jsme v pytli. Aby to nestačilo, tak se k nám hnala bouřka. Problejskávala se celá obloha. Zima nám nebyla, byli jsme z toho úplně vedla. Já a brácha jsme se vydali k blízkému hotelu, že zavoláme pomoc. Šli jsme asi skoro deset minut a ten hotel neměl otvřno. Zvonili jsme, házeli do oken kamínky, ale nikdo nás neslyšel.Vrátili jsme se zklamaní a děda zapnul mobil. Svítal v nás poslední zbytek naděje. Zavolal babičce, která po vzdělení této informace málem vylítla z kůže. "Tak babička nám nepomůže", pomyslel si nejspíš děda. Tak zavolal do odtahovky, která nás odmítla, pak zavolal místnímu traktoristovi, který už asi spal a tak zavolal tetě Milušce a ta nám sehnala odvoz. Přijel pán ještě v pyžamu( pokud se tomu pyžamo dá říkat, protože měl na sobě jen trenýrky). Naložili jsme pruty a konečně opustili místo s komáry a nastávající bouřkou.